Tajemné příběhy - Tunel

Noc byla vždy v tomto kraji nádherná. Obzvláště v létě. Měsíc jasně svítil a hvězdy rozeseté po celé obloze zářily a slučovaly se do známých obrazců. Okolní les byl tichý. Ani sýček se neozýval. Klid sálal ze všech stran. Cestou mezi stromy se procházel pár milenců, kteří si užívali krásné chvilky v tomto líbezném kraji. Vyšlapovali pomalu po lesní kamenité cestě a po jejich pravici zurčel potok.
„Líbí se ti tu?“ zeptal se muž a otočil se na svou přítelkyni.
„Ano, ale trochu se bojím.“
„A čeho? Veverek?“
„Znáš přeci místní historky.“
„Prosím tě, lidé si toho navymýšlí.“
„Nezapomínej, že na každé historce je vždy kousek pravdy.“
„Netušil jsem, že si pověrčivá?“
„Tohle nemá s pověrčivostí nic společného. Jde o fakt.“
„Víš, že jsi k sežrání, když nasadíš ten svůj intelektuální tón?“
„Nech toho,“ usmála se dívka. Jeho slova jí však lichotila.
„Kam chceš jít?“
„Ještě tady kousek do jedné vesnice. Kámoš říkal, že tam je bezva místo, který musíme navštívit.“
„A nemůžeme ho navštívit až ráno? Chce se mi docela spát.“
„Ráno to právě ztrácí veškerý efekt. Musíš to vidět v noci.“
Cítil, jak se lehce otřásla a stiskla mu pevněji ruku. „Tak dobře,“ řekla a snažila se zachovat neutrální tón. Tomáš však dobře věděl, že ji jeho nápad zneklidnil.
„Neboj se, jenom se podíváme a hned půjdeme zpátky.“
„Já se nebojím,“ ujistila ho.
Pomalu procházeli loukou a míjeli ohradu pro zvířata obehnanou dvěma silnými dráty. Pokračovali dál a opatrně přešli rozviklaný železný mostík přes řeku. Když jim světla pouličních lamp začala svítit na cestu, atmosféra nejistoty se ihned rozplynula.
„Vesnicí jsme prošli a já nic zajímavého neviděla,“ postěžovala si Gita.
„Už tam budeme, je to kousek za vesnicí.“
Šli po asfaltové silnici a světlo lamp pomalu mizelo za jejich zády. Tma před nimi se náhle začala zhušťovat.
„To je ono,“ řekl Tomáš a ukázal do husté tmy před sebe. „Říká se tomu tunel. Po obou stranách silnice tu rostou vysoké stromy, které jsou ve špičce ohnuté, a tvoří tak tmavý úsek. V noci to je vážně skvělý.“
Gita se zachvěla. Cesta před nimi byla naprosto ponořená do tmy. Neprosvítalo na ni žádné měsíční světlo. Vsadila by se, že i ve dne tu musí být hodně šero. Sebrala veškerou odvahu a vykročila za Tomášem. Oba milenci vešli do tunelu. Šli pomalu a mlčky. Tma je obklopovala, a když Gita pohlédla vzhůru, nespatřila skoro žádné hvězdy. Pouze ty nejjasnější prosvítaly mezi větvemi. Pokračovali dál několik minut, když se Tomáš náhle zarazil a zastavil i svou přítelkyni.
„Slyšela jsi to?“
Gita věděla, že se ji snaží vystrašit. Snažila se zachovat chladný tón, i když už jenom vlivem místa, ve kterém stáli, to příliš nešlo. „Nic jsem neslyšela,“ odpověděla.
K jejímu překvapení se však na silnici před nimi ozval podivný zvuk. Cítila, jak Tomášův stisk zesílil. Zvuk se ozval znovu. Tentokrát jasněji a blíž. Začala ho rozpoznávat. Byl to zvuk drápů drhnoucích o asfalt. Gita udělala krok zpět. Tomáš se však ani nehnul. Zatahala ho za ruku.
„Počkej, je to jenom nějaký pes,“ řekl poměrně klidným hlasem.
Frekvence zvuku se stále zvyšovala.
„Ale běží proti nám!“ zakřičela nervózní Gita. Tomáš ji stáhl za sebou na kraj silnice.
„Vyndej baterku,“ řekl. Gita začala ledovýma rukama lovit v kapsách. V tom se ozval dech. Připomínal běžícího psa. Byl však mohutnější. Souhra dvou zvuků se blížila. V okolní tmě nebylo vidět ani vlastní ruky před obličejem, natož rozběhnutého psa.
Gita rychle hledala baterku. Prohrabala všechny kapsy, ale nikde ji nenašla.
„Asi jsem baterku nechala v chatě!“
Tomáš udělal několik kroků dozadu než narazil na stráň. „Schovej se za mě!“
Gita se přikrčila za jeho vysokým tělem. Tomáš si klekl na jedno koleno a rukou si začal chránit obličej. Zvíře se blížilo. Gita se začala třást. V tom se přímo před Tomášem ozvalo zavrčení a Gita vykřikla. Celá vyděšená upadla na zem.
„Tomáši!“ zavolala do tmy.
„Tomáši!“
„Jsem tady,“ ozval se její přítel a nahmatal ve tmě její ruku.
„Kde je ten pes?“
„Já nevím. Je pryč. Zmizel.“
A opravdu. Opět nastalo nostalgické ticho. Všude kolem byl naprostý klid. Po záhadném zvířeti nebyla ani stopa.
„Byl těsně přede mnou a najednou prostě zmizel. Jakoby proběhl skrz mě,“ vysvětloval Tomáš a pomohl Gitě na nohy.
„Mám z toho husí kůži.“
„Pojďme odsud,“ řekla Gita a Tomáš se jejímu zatahání za ruku nebránil. Oba rychle opustili tmavé místo a vrátili se zpět do vesnice. Ani jeden z nich se poté do tunelu už nevrátil.